Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dneska jsem si hodně svědomitě nabrousil tužku, kterou toto píšu, takže budu ostře chválit. Tady se hodí malé upozornění. Milé vybrané kapely, kdybyste měly dojem, že vám místo plácání po zádech dávám kopačky do hlavy, nemůžu za to já, ale ta ostře nabroušená tužka. Nic to nemění na tom, že jste mě ve svých žánrech v minulém roce zaujaly a mám pocit, že by se o vás mělo dozvědět více lidí.
INSISTENT – Suspect
Dva veteráni domácího extrému a dva vyvrhelové z trendy kinderdeathcore scény, která si odbyla největší vlnu před dvanácti lety. Z trosek této ztacené generace, vyznávající trička s barevnýma rozpiťourama, povstává kapela, která dnes na poli grindcore platí za největší objev posledních let. Signifikantní tu je riffová rubanice s kytaristou, který jednoznačně ví, co dělá. Bere plný náruče inspirace toho nejlepšího od death metalu po brutální hardcore. Druhou výraznou tváří je zpěvák, jenž před těmi dvanácti lety platil za největší kanál mezi pražskými kids, co nosili patky, mrkváče a mikiny CARNIFEX. Rytmika, která je dost sevřená a současně dynamická. Jen dvě skladby nad dvě minuty a visačka L’inphantile Collective. Co chtít v tomto žánru víc?
JOHN WOLFHOOKER - 313
Kdybychom byli o více jak deset let zpátky, tak řeknu, že tihle kluci dělají celkem moderní obdobu kytarové hudby. Domácí (myšleno moravsko-slovenská) scéna ale měla vždycky trochu skluz. Ale to snad tak moc nevadí, protože JOHN WOLFHOOKER jsou v tom, co dělají, fakt dobří. Snaha stavět nad metalcorem silné melodie vokálem a do toho i trochu djentovat a pohrávat si s technikou tvrdou hudbou se cení. Podobný most mezi metalcorem a popem se silnými zpěvy se podařilo postavit třeba britským EXIT TEN. Ačkoliv takový talent na silné melodie zde není, rozhodně tu je řemeslná i technická vyspělost jak po stránce dotaženosti nahrávky, instrumentace, tak také videoprezentace kapely. Spojení ambicí, vizuálu a hudební formy bez nadsázky snese srovnání s kapelami na západ od Aše. To vše dělá ze čtyřky, vedené bratrským tandemem Janečků, zajímavý artikl, který se rozhodně vyplatí sledovat a sluší se i dodat, že kdyby tuto formu měli kluci o dekádu dříve, mohli mít šanci promluvit i do světového dění.
END OF SCREAM – Sanctuary
Symfonický apendix českého metalového pískoviště už dvě dekády okupují stejná jména, a tak jsem před pár lety začal po očku sledovat, cože se to děje mezi hotelem Thermal a hradem Loket. Aktuální deska jen podrthuje fakt, že z karlovarské omladiny, která se začala formovat na hudebním táboře, by do budoucna mohlo něco být. Má to ale svá „ale“. Dělat hlubší a epičtější hudbu tu jednoznačně znamená zapomenout na metalová klišé. Talent tu totiž nechybí a byla by škoda, kdyby to skončilo u plácání po zádech od kámíků z karlovarské rockové mapy. Zkuste zapomenout na metal i djent, pusťte si třináct let staré album od YNDI HALDA a položte si otázku, zdali souhra kytar a smyčců nemá vypadat právě takhle. V případě kladné odpovědi je tu totiž velká šance, že to dotáhnete dál než na Chodovské městské slavnosti.
THE TRUTH IS OUT THERE - All Little Revolutions
Druhá řadovka jde stále dál po cestě novodobého metalového mainstreamu. Oproti všem ostatním u nás má ale tato parta takový náskok, že ji nikdo ani zdaleka nedokáže dýchat na záda. Hanzi nakládá s vokálem naprosto sebejistě a to samé lze říci i o stále častějších útocích elektronické armády samplů, která v TTIOT požírá kytarový zvuk. Nejde tu ale mluvit o něčem jako je experiment. Tady se neexperimentuje. Ze všeho je cítit záměr a cílevědomost. V nozdrách tu cítím smrad z TOOL, PORCUPINE TREE a pro mě bohužel i zástup kapel, které k mé nelibosti znásilnily sousloví „post-hardcore“.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.